Zvířecí láska

Ahoj, přátelé! Pokud jste někdy zažili, jak váš pes šílí radostí, když přijdete domů.

Nebo jste pozorovali dva tučňáky kolébající se vedle sebe jako na romantické procházce, možná vás napadlo: opravdu jde o lásku, nebo jen o velmi přesvědčivé chování?

Ukazuje se, že stejnou otázku si kladou i vědci a odpovědi jsou skutečně fascinující.

Věda o zvířecích emocích

V živočišné říši není láska jen poetickou představou. Ve skutečnosti za ní stojí skutečné chemické procesy. Když si zvířata vytvářejí pouto mezi sebou nebo s lidmi, jejich mozek uvolňuje oxytocin, stejný „hormon lásky“, který se uvolňuje i v lidském mozku během okamžiků hlubokého citového spojení.

Když se na vás tedy váš pes dívá svýma oddanýma očima, jeho mozek skutečně produkuje stejné látky navozující pocit štěstí jako ten váš. Není to náhoda. Je to biologie v praxi.

Výzkumy ukázaly, že například hraboši prérioví vytvářejí celoživotní partnerské svazky a při odloučení od svého partnera prožívají skutečný stres. Jsou doslova nenapravitelnými romantiky mezi hlodavci.

Když hraboš přijde o svého druha, vykazuje příznaky velmi podobné smutku. Má menší chuť k jídlu, méně se pohybuje a působí dojmem, že se mu nechce vůbec nic dělat. Takový stav většina z nás dobře zná z vlastních těžkých období.

Láska není jen mezi partnery

Láska u zvířat se netýká pouze partnerských vztahů. Výborným příkladem jsou sloni, kteří vytvářejí mimořádně silná rodinná pouta.

Tito majestátní obři oplakávají své mrtvé, vracejí se k ostatkům členů své rodiny a jemně se jich dotýkají chobotem. Nejde jen o slepý instinkt. Je to projev emocionální paměti, která velmi připomíná spojení smutku a lásky.

Delfíni si vytvářejí přátelství trvající mnoho let. Společně si hrají, navzájem se chrání a dokonce se utěšují, když se něco pokazí.

U šimpanzů bylo pozorováno, že adoptují osiřelá mláďata, která nejsou jejich vlastní. Jinými slovy se rozhodnou pečovat o mládě, které jim geneticky nepatří. Zní vám to povědomě? Není divu.

A co domácí mazlíčci a lidé?

Vztah mezi člověkem a domácím mazlíčkem patří mezi nejlépe prozkoumané příklady lásky mezi různými druhy. Studie využívající zobrazení mozku ukázaly, že psí mozek reaguje na vůni svého majitele podobně, jako lidský mozek reaguje na věci, které přinášejí radost a odměnu.

Váš pes vás tedy netoleruje jen kvůli granulím. Vaše přítomnost mu skutečně přináší radost a snímky mozku to jasně potvrzují.

Kočky mají často pověst chladných a lhostejných zvířat, podobně jako ten kolega, který nikdy neodpoví na vaše ranní pozdravy.

Výzkumy však ukazují, že i kočky si vytvářejí pevné citové pouto ke svým majitelům. Jen ho dávají najevo jiným způsobem.

Pomalé mrknutí je v kočičí řeči něco jako: „důvěřuji ti a mám tě rád.“ A od kočky je to téměř vyznání oddanosti.

Velká vědecká debata

Ne všichni vědci jsou připraveni prohlásit, že zvířata prožívají lásku stejným způsobem jako lidé. Někteří se domnívají, že pozorované chování je především výsledkem evolučních výhod, nikoli skutečných emocí.

Vytváření vazeb totiž pomáhá zvířatům přežít, vychovávat mláďata a zajišťovat bezpečí. Podle tohoto názoru tedy nejde o lásku.

Jiní však přicházejí s přesvědčivým protiargumentem. Mozkové struktury odpovědné za emoce u lidí existují také u ostatních savců.

Limbický systém, který zpracovává emoce, se neobjevil až u člověka. Vyvíjel se miliony let a nachází se u mnoha živočišných druhů.

Tvrdit, že zvířata nemohou cítit lásku, přestože mají stejný emoční systém, je podobné, jako říkat, že váš notebook neumí přehrávat hudbu jen proto, že je jiné značky než ten váš.

Přestože věda stále zkoumá všechny podrobnosti, důkazy se hromadí stále stejným směrem. Zvířata prožívají hluboké emoce, vytvářejí silná pouta a skutečně truchlí.

Ať už tomu říkáme láska, nebo jinak, je to skutečný, měřitelný jev, který nás obklopuje na každém kroku. Až se k vám váš domácí mazlíček příště přitulí jen proto, že chce být nablízku, možná stačí přijmout, že právě prožíváte krásný příběh zvířecí lásky.