Magnetický lov

Co se děje, přátelé? Představte si zasněženou louku, kde je pod silnou vrstvou sněhu ukrytá myš, zcela mimo dohled.

Zrzavá liška se zastaví, pozorně naslouchá slabému šustění pod sebou a poté s pozoruhodnou přesností vyskočí. Po mnoho let se vědci domnívali, že tento lovecký úspěch závisí především na výjimečně citlivém sluchu lišky.

Výzkum však naznačuje, že zrzavé lišky mohou při zaměřování své kořisti využívat také magnetické pole Země jako přirozeného průvodce.

Lovecký vzorec

Myšlenka vznikla na základě rozsáhlé terénní studie vedené českým výzkumníkem Jaroslavem Červeným a početným týmem odborníků na volně žijící živočichy. Během více než dvou let pozorovali stovky pokusů o lov u divokých zrzavých lišek v různých prostředích a za rozmanitých povětrnostních podmínek. Jejich zjištění odhalila překvapivý vzorec. Lišky neskákaly na kořist náhodně poté, co ji lokalizovaly.

Místo toho většina loveckých skoků směřovala ke konkrétní orientaci podle kompasu – přibližně na severovýchod, asi 20 stupňů od magnetického severu. Ještě pozoruhodnější byla souvislost mezi směrem a úspěšností lovu. Když lišky útočily podél této preferované osy, ulovily kořist mnohem častěji než při přístupu z jiných směrů.

Rozdíl byl zvláště patrný tehdy, když byly myši ukryté pod sněhem nebo hustou vegetací, tedy v situacích, kdy byly vizuální stopy téměř nedostupné. To naznačovalo, že zvolený směr nebyl náhodný. Zdá se, že sladění s magnetickým polem planety nějakým způsobem zvyšovalo přesnost lišek.

Proč samotný zrak nestačí

Na první pohled by se mohlo zdát, že směr lovu ovlivňují krajinné prvky, sluneční světlo nebo směr větru. Pozorování však tato vysvětlení nepotvrdila. Směrová preference zůstávala po celý rok stejná a objevovala se za různých povětrnostních podmínek. Oblačnost, roční období, denní doba ani směr větru neměly na tento vzorec výrazný vliv. Lišky vykazovaly stejnou tendenci bez ohledu na to, zda lovily na otevřených polích nebo v zasněženém terénu.

Protože běžné faktory prostředí nedokázaly toto chování vysvětlit, začali výzkumníci uvažovat o neobvyklejší možnosti: magnetorecepci, tedy schopnosti vnímat magnetická pole. Mnoho živočichů touto schopností disponuje. Mořské želvy využívají magnetické informace při dlouhých migracích přes oceány. Někteří ptáci spoléhají na magnetické podněty při navigaci mezi kontinenty.

Citlivost na magnetické prostředí Země byla prokázána také u některých druhů hmyzu, netopýrů nebo dokonce rypošů. Případ lišek je však odlišný navrhovaným účelem. Většina živočichů zřejmě využívá magnetické informace k orientaci a navigaci. Lišky je mohou využívat během samotného závěru lovu.

Přirozený dálkoměr pod sněhem

Výzkumníci navrhli mimořádně fascinující hypotézu. Magnetické pole Země se nepohybuje dokonale rovnoběžně s povrchem. Na severní polokouli směřují magnetické siločáry do planety pod strmým úhlem. Podle této myšlenky může liška spojovat zvukové informace od ukryté myši s magnetickými informacemi z okolního prostředí. Jak se ke kořisti přibližuje, může hledat místo, kde se tyto dva zdroje informací spojí předvídatelným způsobem.

Pokud k tomuto sladění dochází při stálé vzdálenosti, získává liška v podstatě vestavěný dálkoměr. Jakmile dosáhne správné pozice, může provést dokonale nacvičený skok s větší jistotou a přesností. Tento princip připomíná neviditelného průvodce promítaného do krajiny. Namísto odhadování vzdálenosti pouze podle zvuku může liška využívat magnetickou geometrii k určení přesného okamžiku útoku.

Takový systém by byl obzvláště užitečný tehdy, když kořist není vidět. Pod hlubokým sněhem nebo hustou trávou má i výborný sluch své limity. Magnetická reference by mohla poskytnout dodatečnou přesnost potřebnou k tomu, aby se nejistý skok změnil v úspěšný lov.

Záhada magnetického smyslu

Přestože jsou pozorování lovu přesvědčivá, jedna důležitá otázka zůstává nezodpovězena: jak by vlastně liška magnetická pole vnímala? Vědci u jiných živočichů identifikovali dva hlavní mechanismy. Jeden zahrnuje mikroskopické krystaly magnetitu, přirozeně magnetického minerálu, který dokáže reagovat na magnetické síly.

Druhý zahrnuje světlocitlivé molekuly nazývané kryptochromy, které hrají roli při magnetické navigaci ptáků. U ptáků se kryptochromy nacházejí v oku a mohou umožňovat propojení magnetických informací se zrakem. Někteří výzkumníci dokonce navrhují, že ptáci vnímají magnetická pole jako slabé vizuální obrazce překrývající jejich okolí.

Zda mají savci podobný systém, však zůstává nejisté. U lišek zatím nebyla objevena žádná specializovaná struktura určená ke snímání magnetického pole. Biologický základ této schopnosti proto zůstává jednou z nejzajímavějších záhad výzkumu smyslů u živočichů.

Důkazy, skepse a budoucí výzkum

Studie vyvolala mezi odborníky nadšení, ale zároveň podnítila zdravou vědeckou skepsi. Několik expertů ocenilo sílu pozorovacích dat a zároveň zdůraznilo, že alternativní vysvětlení zatím nebyla zcela vyloučena. Další výzvou je experimentální důkaz.

Výzkumníci by museli změnit magnetické prostředí kolem lovících lišek a zjistit, zda se jejich přesnost změní. Takové experimenty jsou mimořádně obtížné, protože magnetická pole jsou neviditelná a působí na rozsáhlých venkovních plochách. Přesto by právě tento typ testování mohl přinést rozhodující důkaz potřebný k potvrzení, zda lišky při lovu skutečně spoléhají na magnetické informace.

Možnost, že zrzavé lišky využívají při lovu magnetické pole Země, nabízí fascinující pohled do světa smyslů, které lidé nedokážou přímo vnímat. Naznačuje, že zasněžené pole může obsahovat mnohem více informací, než jsou naše oči schopny zachytit.