Zahradní žáby

Tam, kde se kdysi mohli volně pohybovat a poskakovat, urbanizace zmenšuje životní prostor obojživelníků.

Malé vodní plochy spravované lidmi, například ty v zahradách japonských chrámů, svatyní a škol, však stále zůstávají součástí městského prostředí a poskytují oázy našim vlhkomilným sousedům.

Přestože jsou rybníky a potoky v zahradách kjótských chrámů a svatyní udržovány jako kulturní krajina, jejich funkce jako stanovišť pro městské obojživelníky nebyla dosud důkladně prozkoumána.

To inspirovalo výzkumný tým vedený Kjótskou univerzitou k prozkoumání schopnosti těchto zahrad poskytovat obojživelníkům vhodné prostředí. Tým v nich spatřoval potenciál biokulturních vodních krajin, kde se prolínají kultura a biologická rozmanitost.

Výzkumníci při hledání místních obojživelníků použili vizuální analýzu i analýzu DNA, protože některé druhy je obtížné přímo pozorovat, zatímco jiné je v určitých obdobích roku obtížné odhalit.

V oblasti Higašijama v Kjótu provedli vizuální průzkum 80 vodních ploch v rámci 31 chrámů, svatyní a souvisejících zařízení. Tyto průzkumy jim pomohly identifikovat dospělé jedince, vajíčka a larvy, zatímco akustické průzkumy jim pomohly identifikovat jejich hlasové projevy.

Tým také provedl analýzu environmentální DNA ve 43 z těchto vodních ploch. Kromě toho zaznamenal typ vodní plochy, zdroj a proudění vody, vzdálenost od lesa, strukturu pobřežní vegetace a přítomnost či nepřítomnost kaprů, aby analyzoval vztah mezi druhy a podmínkami prostředí.

Výzkum byl publikován v časopise Urban Ecosystems

Vědci nakonec identifikovali sedm druhů žab, z nichž šest bylo původních a jeden nepůvodní, a také jeden druh mloka, který obývá kjótské zahrady. Zjistili rovněž, že vztah jednotlivých druhů k podmínkám prostředí se lišil. Použití vizuální analýzy a analýzy DNA se navíc ukázalo jako vzájemně se doplňující.

Jejich vzájemné doplňování se projevilo takto: při analýze environmentální DNA identifikovali pouze druh Rana tagoi, zatímco přímé pozorování žabích vajíček a pulců bylo nezbytné k potvrzení rozmnožování.

„Obojživelníky jsme pozorovali na podstatně větším počtu vodních ploch, než jsme očekávali, a uvědomili jsme si tak, jak bohaté na život jsou místní břehy a okolí vodních ploch, včetně těch kolem chrámů a svatyní,“ říká první autorka Kae Okoshiová.

Tato zjištění nabízejí příležitost znovu posoudit tyto kulturně významné vodní prvky jako stanoviště podporující biologickou rozmanitost a mohla by ovlivnit správu školních a parkových rybníků i hodnocení míst podporujících soužití s přírodou.

„Máme v úmyslu rozšířit naši práci také na vlastníky a správce zahrad, abychom společně vytvořili přístupy ke správě vodních ploch, které budou zohledňovat kulturní dědictví i biologickou rozmanitost,“ říká Okoshiová.