Skrytí podivíni

Zvířata s páteří obvykle dostávají nejvíce pozornosti.

Pandy se stávají symboly ochrany přírody, velryby inspirují dokumentární filmy a velké kočkovité šelmy ovládají fotografie z divočiny.

Mezitím více než 1,3 milionu známých druhů bezobratlých vykonává velkou část méně nápadné práce, která udržuje ekosystémy v chodu. Opylují rostliny, rozkládají odumřelý materiál, jsou součástí potravních řetězců a obývají téměř všechna myslitelná prostředí. Někteří z nich navíc mají schopnosti, které znějí spíše jako ze sci-fi než z učebnice přírodopisu. Výběr finalistů soutěže Bezobratlý roku 2026 připomíná, že některá z nejpodivuhodnějších zvířat planety mohou žít pod kamenem, vznášet se v moři nebo se plazit zahradou.

Medúza, která začíná znovu

Nesmrtelná medúza má možná nejpozoruhodnější schopnost z celého výběru. Za určitých podmínek se dokáže z dospělé podoby vrátit do dřívějšího vývojového stadia a začít svůj vývoj znovu.

Ani ona však není nezničitelná. Může se stát potravou jiných živočichů, onemocnět nebo uhynout vlivem nepříznivých podmínek prostředí. Výjimečná je především tím, že dokáže částečně obrátit svůj životní cyklus namísto toho, aby jednoduše pokračovala obvyklou cestou od mládí k dospělosti. Pro vědce, kteří se zabývají stárnutím a obnovou buněk, je právě tato schopnost důvodem, proč patří mezi nejzajímavější kandidáty.

Mořský plž poháněný sluncem

Listovka ovčí může působit ještě podivuhodněji. Tento drobný mořský plž vypadá téměř jako ozdoba. Má zelené tělo a struktury připomínající miniaturní listy.

Jeho neobvyklý vzhled souvisí s neméně neobvyklou strategií přežití: dokáže si uchovat chloroplasty získané z řas, kterými se živí, a využívat energii, kterou produkují.

Díky tomu bývá popisován jako mořský plž poháněný sluncem. Jen málokterý živočich dokáže tak přesvědčivě stírat vizuální hranici mezi rostlinou a živočichem.

Nejhlasitější z celé skupiny

Nenápadnost rozhodně nepatří mezi přednosti cikády zeleninové. Její zvuk může překročit 120 decibelů, tedy úroveň, která může lidskému sluchu způsobovat fyzické nepohodlí. Cikády vydávají své zvuky při komunikaci a lákání partnerů, ale mimořádná hlasitost tohoto australského druhu představuje pozoruhodný příklad toho, jak hmyz využívá zvuk.

Pak je tu vážka stěhovavá, známá téměř opačnou schopností: pohybem. Podniká mimořádně dlouhé migrace a je považována za hmyz s nejdelším migračním dosahem.

Návrat, který vypadal nemožně

Oblovka ostrova Lorda Howea nabízí jeden z nejpůsobivějších příběhů ochrany přírody v celém výběru. Tento obří hmyz byl kdysi považován za vyhynulý poté, co se na jeho ostrovní stanoviště dostaly invazivní krysy. Později však byla na Ballově pyramidě, strmém sopečném útvaru vystupujícím z moře, objevena malá přežívající populace.

Její znovuobjevení se stalo příkladem toho, že druh považovaný za prakticky ztracený může někdy přežít na nečekaném útočišti. Její místo mezi finalisty tak nesouvisí ani tolik s výjimečnou tělesnou schopností jako s pozoruhodnou odolností.

Modrá krev a jedovatý sliz

Ostrorepi přežívají v podobě, která se výrazně změnila jen málo, přibližně 445 milionů let. Navzdory svému názvu jsou příbuznější pavoukům a štírům než pravým krabům. Jejich neobvyklá modrá krev navíc sehrála důležitou roli při testování bezpečnosti léčiv a zdravotnických výrobků.

Nitěnka obrovská volí méně elegantní způsob přežití. Produkuje toxický sliz, který může působit na jiné živočichy, a vědci zkoumali, zda by některé látky obsažené v tomto slizu mohly v budoucnu inspirovat nové metody hubení hmyzu.

Mezi dalšími kandidáty byli také vzácný čmelák moscardón, běžná stínka obecná a jeden z nejpozoruhodnějších zástupců celého výběru: neonová létající oliheň.

Ano, oliheň opravdu létá

Neonová létající oliheň se dokáže pomocí silných proudů vody vystřelit z oceánu a cestovat vzduchem. Někdy se přitom pohybuje ve skupinách vysoko nad hladinou. Je příhodným závěrečným příkladem, protože celý výběr zpochybňuje představu, že zvířata bez páteře jsou nějakým způsobem jednoduchá.

Od regenerace a extrémně dlouhých migrací přes chemickou obranu až po létající skupiny olihní ukazují bezobratlí, k jak neuvěřitelným řešením může evoluce dospět. Kdyby je vymysleli lidé pro příběh ze sci-fi, možná bychom je považovali za přehnané. Smyslem jejich oslav ale není rozhodnout, který tvor je nejpodivnější. Důležitější je uvědomit si, kolik mimořádného života obvykle přehlížíme jen proto, že je malý.