Komunikace velryb

Ve vodě, kde může být viditelnost omezená na několik metrů, není zrak vždy tím nejlepším způsobem, jak zůstat v kontaktu s ostatními.

Pro mnoho kytovců je proto zásadní zvuk. Pomáhá jim orientovat se v prostředí, udržovat kontakt se skupinou a reagovat na situace, které se odehrávají v jejich okolí.

Vědci dnes jejich komunikaci zkoumají pomocí podvodních mikrofonů, dlouhodobého akustického monitoringu a stále častěji také umělé inteligence. Výsledky ukazují, že zvuky velryb nejsou zdaleka tak jednoduché, jak se kdysi předpokládalo.

Běluha se musí komunikaci naučit

Běluha patří mezi nejhlasitější a nejvšestrannější kytovce. Vydává širokou škálu zvuků, od pískání a pulzních volání až po složitější kombinace. V arktických a subarktických vodách, kde je voda často kalná nebo tmavá, mohou být tyto signály zásadní pro udržení kontaktu mezi jednotlivými členy skupiny.

Výzkum ukazuje, že jejich hlasový repertoár se během života vyvíjí. Mláďata se postupně učí používat zvuky typické pro dospělé jedince a mohou si osvojovat i konkrétní charakteristiky hlasových projevů ostatních bělu­h. Studie zabývající se učením vokalizace naznačují, že sociální prostředí může hrát při tomto procesu důležitou roli.

To je důležité také z hlediska ochrany těchto zvířat. Pokud lidská činnost narušuje jejich akustické prostředí, může být pro ně obtížnější předávat si informace a udržovat kontakt.

Každá skupina může znít trochu jinak

Výzkumníci už dlouho vědí, že jednotlivé populace bělu­h nemusí používat úplně stejné zvuky. Některé typy volání se mezi populacemi překrývají, jiné jsou naopak charakteristické pouze pro určitou skupinu.

U bělu­h z Cookova zálivu na Aljašce vědci například zaznamenali 41 různých typů volání. Část z nich byla společná i jiným populacím, zatímco 18 typů nebylo v předchozích výzkumech u jiných populací zaznamenáno. Rozdíly mohou souviset s prostředím, genetickou izolací i sociálním učením.

Takové rozdíly připomínají něco, co bychom u lidí mohli přirovnat k dialektům. Neznamená to však, že velryby používají jazyk stejným způsobem jako člověk. Vědci jsou v tomto ohledu opatrní a snaží se nejprve zjistit, jakou funkci jednotlivé zvuky skutečně mají.

Zvuky prozrazují, co se ve skupině děje

Novější výzkum ukazuje, že komunikace bělu­h se mění podle situace. Studie zveřejněná v roce 2026 sledovala ohroženou populaci bělu­h v Cookově zálivu a analyzovala 1 720 vokalizací zaznamenaných během 21 pozorovaných setkání.

Výsledky ukázaly, že bělu­hy mění způsob, jakým vokalizují, v závislosti na chování skupiny, její velikosti, přítomnosti mláďat i přílivu. Při přesunu byly častější píšťaly, zatímco během pomalejšího pohybu a shromažďování převažovaly pulzní zvuky. Kombinovaná volání se objevovala pouze v situacích, kdy byla ve skupině přítomna mláďata.

Vědci navíc zaznamenali zvýšení hlasové aktivity před některými změnami chování skupiny. To naznačuje, že zvuková komunikace může pomáhat nejen s udržováním kontaktu, ale také s koordinací pohybu a společného chování.

Největším problémem může být hluk z lodí

Problém nastává ve chvíli, kdy přirozené zvuky velryb překryje lidský hluk. Lodní doprava může výrazně změnit akustické prostředí, v němž se kytovci pohybují.

U bělu­h z Cookova zálivu vědci zjistili, že některá jejich volání mohou být částečně překryta hlukem vzdálených lodí a při větší blízkosti lodí dokonce zcela maskována v určitých frekvenčních pásmech.

Pro populaci, která je již ohrožená, může být takové narušení významné. Pokud jednotliví jedinci hůře slyší signály ostatních, může být obtížnější udržovat sociální vazby, koordinovat pohyb nebo komunikovat s mláďaty.

Akustický výzkum proto není pouze otázkou poznání chování velryb. Může pomoci také při rozhodování o tom, kde a jak omezit lidskou činnost v citlivých oblastech.

Do výzkumu vstupuje umělá inteligence

Množství zvukových záznamů, které dnes vědci dokážou shromáždit, je obrovské. Ruční analýza každého jednotlivého zvuku proto není praktická. Právě zde přichází ke slovu strojové učení.

Jedním z nejznámějších projektů je Project CETI, který využívá umělou inteligenci, akustiku, robotiku a lingvistické metody ke studiu komunikace vorvaňů. Výzkumníci analyzují rozsáhlé soubory kliknutí a hledají v nich opakující se struktury a vzorce.

Cílem není jednoduše přeložit velrybí zvuky do lidských slov. Vědci se nejprve snaží zjistit, zda se v jejich komunikaci objevují pravidelné struktury, které lze spojit s konkrétním chováním nebo situací.

Právě v tom může být umělá inteligence velmi užitečná. Dokáže totiž hledat vzorce v množství dat, které by člověk nebyl schopen analyzovat stejně rychle.

Rozumět velrybám neznamená mluvit jejich jazykem

Navzdory rychlému vývoji technologií vědci varují před příliš odvážnými závěry. To, že některé velrybí vokalizace vykazují složité struktury, ještě neznamená, že jde o jazyk ve stejném smyslu, jakým používají jazyk lidé.

Mnohem důležitější je nejprve pochopit, co jednotlivé zvuky znamenají v přirozeném prostředí. Kombinace akustických záznamů s pozorováním chování může vědcům ukázat, kdy a proč zvířata konkrétní signály používají.

Takový přístup může mít velmi praktický význam. Lepší znalost komunikace kytovců umožňuje přesněji sledovat jejich pohyb, sociální chování a reakce na změny prostředí.

Poslech může pomoci s ochranou oceánů

Komunikace kytovců tak není pouze fascinujícím oknem do jejich života. Je také nástrojem, který může pomoci při jejich ochraně.

Pasivní akustické monitorování umožňuje vědcům sledovat přítomnost velryb i v místech, kde je není možné snadno pozorovat z hladiny. Zároveň může odhalit, jak lidský hluk zasahuje do jejich přirozeného chování.

Čím lépe vědci porozumí tomu, jak kytovci komunikují, tím přesněji mohou určit, které části oceánu potřebují větší ochranu a jak omezit činnost, která jejich akustické prostředí narušuje.

Možná tedy nejde o to, abychom se naučili s velrybami „mluvit“. Mnohem důležitější je naučit se jim opravdu naslouchat.