Gepard, který nebyl

Americký „gepard“ ve skutečnosti nebyl gepard. Nová studie ukazuje, že vyhynulý druh Miracinonyx trumani byl blízkým příbuzným pumy a dokázal se přizpůsobit překvapivě odlišným podmínkám.

Zatímco jižní populace lovily především suchozemskou kořist, jedinci žijící daleko na severu se podle fosilních důkazů mohli živit také rybami, včetně lososů.

Od geparda k pumě

Po dlouhá desetiletí byl Miracinonyx trumani označován jako americký gepard. Jeho štíhlé tělo a dlouhé přední končetiny totiž připomínaly dnešní gepardy a vedly vědce k představě, že šlo o rychlého predátora specializovaného na pronásledování kořisti.

Nové analýzy jaderných paleogenomů a stabilních izotopů však ukazují, že jeho evoluční původ byl jiný. Tento vyhynulý predátor byl blízkým příbuzným pumy, nikoli skutečným gepardem.

Výsledky zároveň naznačují, že šlo o mimořádně přizpůsobivou šelmu, která dokázala využívat různé zdroje potravy v odlišných prostředích.

Lovil i ryby

Fosilie objevené na Yukonu rozšiřují známý areál tohoto druhu přibližně o 20 stupňů zeměpisné šířky směrem na sever. To znamená, že M. trumani žil mnohem blíže Arktidě, než se dříve předpokládalo.

V místech, jako jsou dnešní Wyoming a Florida, se pohyboval v mírných travnatých oblastech a fungoval jako obecný predátor. V arktickém Yukonu však zastával zcela odlišnou ekologickou roli.

Analýza izotopů naznačuje, že tamní populace mohla ve velké míře využívat anadromní ryby, které migrují mezi mořem a sladkou vodou, například lososy.

Stavba těla připomínala geparda

Dospělí jedinci Miracinonyx trumani pravděpodobně vážili v průměru kolem 68 kilogramů. Dosahovali výšky přibližně 90 centimetrů a od hlavy ke špičce ocasu měřili asi 2,4 metru.

Jejich štíhlá postava a dlouhé přední končetiny jim pravděpodobně umožňovaly efektivní pohyb v otevřené krajině pleistocenní Severní Ameriky. Právě jejich tělesné proporce přispěly k tomu, že byli dlouho spojováni s gepardy.

Výzkumníci navíc objevili mutace v některých genech spojených s regulací cirkadiánních rytmů. Ty by mohly souviset s adaptací na extrémní světelné podmínky během arktického léta a zimy.

Tajemství rychlého pronghorna

Americký gepard měl významné místo také v teoriích o vývoji severoamerické přírody během doby ledové. Vědci dlouho uvažovali, že jeho přítomnost mohla vysvětlit mimořádnou rychlost vidloroha amerického.

Podle takzvané hypotézy „duchů dávných predátorů“ se vidlorozi mohli vyvinout do mimořádně rychlých běžců právě proto, že po generace čelili predátorovi podobnému gepardovi. Ten později vyhynul, zatímco schopnost rychlého běhu u vidloroha přetrvala.

Nové poznatky však ukazují, že příběh tohoto predátora byl složitější. Nešlo jednoduše o severoamerickou obdobu dnešního geparda, ale o adaptabilního příbuzného pumy, který dokázal obývat velmi rozdílná prostředí.