Kočka v přestrojení

Desítky let byl vyhynulý predátor Miracinonyx trumani známý jako americký gepard.

Jeho štíhlé tělo a dlouhé nohy totiž nápadně připomínaly skutečné gepardy, nové výzkumy však ukazují, že toto podobné vzezření bylo značně zavádějící.

Genetické a chemické důkazy odhalily, že šlo o blízkého příbuzného dnešní pumy, který dokázal obývat neobyčejně širokou škálu prostředí. Jeho pozůstatky navíc naznačují, že severní populace mohla v Arktidě ve velké míře využívat ryby jako zdroj potravy.

Puma v přestrojení

Výzkumníci vedení vědci z University of California, Santa Cruz analyzovali jaderné paleogenomy a stabilní izotopy získané z fosilních pozůstatků druhu Miracinonyx trumani. Výsledky publikované v časopise Current Biology potvrdily, že tento živočich nebyl blízkým příbuzným skutečných gepardů.

Místo toho šlo o sesterský druh dnešní pumy, od její vývojové linie se přitom oddělil přibližně před 2,6 milionu let.

Jeho gepardí vzhled tak zřejmě představuje příklad konvergentní evoluce. Jde o situaci, kdy si nepříbuzné druhy nezávisle vyvinou podobné vlastnosti, protože čelí podobným podmínkám prostředí.

Úzké tělo a dlouhé přední končetiny mohly tomuto predátorovi pomáhat s efektivním pohybem v otevřené krajině. Na rozdíl od vysoce specializovaného lovce založeného na rychlém sprintu však M. trumani zřejmě disponoval mnohem širší schopností přizpůsobit se různým podmínkám.

Jeho areál sahal až do Arktidy

Studie zároveň výrazně rozšiřuje dosavadní představu o geografickém rozšíření tohoto druhu. Výzkumníci zjistili, že M. trumani žil přibližně o 20 stupňů zeměpisné šířky severněji, než se dosud předpokládalo. Fosilie ukazují, že jeho populace obývaly oblasti od mírného pásma, například dnešního Wyomingu a Floridy, až po arktický Yukon.

Dospělí jedinci podle odhadů vážili kolem 68 kilogramů, v kohoutku měřili přibližně 90 centimetrů a od hlavy po konec ocasu dosahovali asi 2,4 metru.

Hlavní autorka studie Cassatt-Johnstone uvedla, že tnto druh vykazoval pozoruhodnou ekologickou přizpůsobivost podobnou dnešním pumám. Tým zároveň identifikoval mutace vedoucí ke ztrátě funkce v genech souvisejících s cirkadiánními rytmy. Ty mohly severním populacím pomáhat zvládat extrémní sezónní změny světelných podmínek během arktického léta a zimy.

Severní populace možná lovily ryby

Jedno z nejpřekvapivějších zjištění se týká potravy.

Důkazy ze stabilních izotopů naznačují, že populace žijící v Arktidě zastávaly výrazně odlišné místo v ekosystému než jejich příbuzní na jihu. Na Yukonu zřejmě patřily mezi konzumenty třetího řádu a mohly ve velké míře využívat anadromní ryby, například lososy.

Jižněji pravděpodobně lovily suchozemskou kořist na otevřených travnatých plochách.

Spoluautor studie Matthew Wooller vysvětlil, že tento druh obýval mimořádně rozsáhlý geografický areál a na jeho opačných koncích vykazoval velmi odlišné způsoby specializace. Právě tato flexibilita mu mohla pomáhat přežívat v prostředích, která se výrazně lišila klimatem i dostupností potravy.

Geny odhalily další překvapení

Výzkumníci sekvenovali genom s vysokým pokrytím u fosilních pozůstatků starých 23 000 až 31 000 let. Analýza odhalila další neobvyklou vlastnost. M. trumani spolu se všemi dalšími liniemi kočkovitých šelem zahrnutými do studie postrádal funkční verzi genu podílejícího se na vnímání kyselé chuti.

O kočkách je již známo, že postrádají funkční receptory pro sladkou chuť. U tohoto genu však jde podle výzkumníků o první popsaný případ jeho vyřazení u kočkovitých šelem. Podobné změny smyslového vnímání někdy mohou souviset se specializovaným jídelníčkem, vědci však neurčili jediné vysvětlení, proč k této ztrátě funkce došlo.

Pomalý ústup před vyhynutím

Genomy zároveň ukázaly nízkou genetickou rozmanitost populací z Wyomingu i Yukonu. Výzkumníci však nenašli známky extrémního příbuzenského křížení ani náhlého kolapsu populace. Důkazy naopak ukazují na postupný úbytek, který trval od staršího do mladšího pleistocénu.

Vedoucí autorka Beth Shapiro uvedla, že samotná nízká genetická rozmanitost pravděpodobně nebyla příčinou vyhynutí. Dlouhodobý pokles početnosti však podle ní mohl postupně omezit schopnost druhu reagovat na změny podmínek prostředí.

Studie tak ukazuje, jak snadno může vzhled vyhynulého živočicha klamat. Miracinonyx trumani vypadal jako gepard, jeho genetika, potrava i způsob života však odhalují mnohem složitějšího predátora, jehož vlastnosti formovala vlastní evoluční cesta.