Hory se mění

Evropské horské vrcholy mohou na první pohled působit, jako by s rostoucími teplotami získávaly na biodiverzitě. Nová studie však naznačuje, že tento zdánlivý úspěch skrývá znepokojivý trend.

Zatímco stále více druhů rostlin postupuje do vyšších nadmořských výšek, druhy specializované na život ve vysokých polohách z jednotlivých vrcholů stále častěji mizí.

Výzkum publikovaný v časopise Science analyzoval dlouhodobé záznamy vegetace z 62 evropských horských vrcholů. Vědci zjistili, že úbytek rostlin na jednotlivých lokalitách se během posledních dvou desetiletí zrychlil. To vyvolává obavy, že samotný růst počtu druhů neposkytuje úplný obraz o tom, jak oteplování mění vysokohorské ekosystémy.

Horské rostliny postupují do vyšších poloh

Po většinu historie představovalo vysokohorské prostředí silnou přírodní bariéru. Krátká vegetační sezona, přetrvávající mrazy a nízké teploty bránily mnoha rostlinám v přežití v blízkosti horských vrcholů.

S oteplováním Evropy však tato omezení slábnou. Rostliny, které dříve rostly v nižších nadmořských výškách, postupně pronikají výše a přinášejí do vysokohorských společenstev nové druhy.

Na první pohled to může působit pozitivně, protože celkový počet druhů rostlin na mnoha vrcholech vzrostl. Nová studie však ukazuje, že tento nárůst probíhá současně s rostoucím úbytkem druhů, které jsou již na život ve vysokých nadmořských výškách přizpůsobeny.

Více druhů může skrývat důležité ztráty

Výzkumníci zkoumali data shromážděná v rámci mezinárodního programu GLORIA, který sleduje biodiverzitu vysokohorských oblastí.

62 evropských vrcholů zahrnutých do studie bylo sledováno čtyřikrát v letech 2001 až 2022. Vědci porovnávali, které druhy rostlin byly při jednotlivých průzkumech přítomné, a zaznamenávali ty, které již nebylo možné objevit.

Podíl druhů mizících z jednotlivých vrcholů se s každým sledovaným obdobím zvyšoval. Druhy, jejichž typický areál výskytu se nachází ve vyšší nadmořské výšce, než jakou má sledovaný vrchol, patřily mezi ty, které mizely obzvlášť často.

To znamená, že vysokohorské specialisty – druhy, které již žijí v blízkosti chladnější hranice evropského horského prostředí – může s pokračujícím růstem teplot stále více znevýhodňovat oteplování.

Oteplování úzce souviselo s úbytkem druhů

Johannes Wessely z Vídeňské univerzity, hlavní autor studie, vysvětlil, že rostliny s větší pravděpodobností mizely z vrcholů, které zaznamenaly výraznější oteplení. Upozornil, že souvislost s nárůstem teplot byla dokonce silnější než obecný vliv samotného plynutí času.

Riziko lokálního vymizení se také zvyšovalo směrem k teplejšímu, níže položenému okraji přirozeného výškového areálu daného druhu.

Harald Pauli, který koordinuje program GLORIA při Rakouské akademii věd a na Univerzitě přírodních zdrojů a biologických věd ve Vídni (BOKU), vysvětlil, že rostliny rostoucí v teplejších než průměrných částech svého areálu se zdály být zranitelnější vůči dalšímu růstu teplot.

Některé ztráty mohly být odloženy o desítky let

Vysokohorské specialisty často mimořádně dobře snášejí náročné podmínky a mohou žít mnoho let. Tyto vlastnosti jim mohou umožnit dlouhodobě přežívat změny prostředí, i když se podmínky postupně stávají méně vhodnými.

Vědci tento opožděný dopad označují jako „dluh vymírání“. Populace může přetrvávat roky poté, co se podmínky prostředí začnou vzdalovat hranicím toho, co dokáže snášet. Její početnost však může postupně klesat, až druh z dané lokality nakonec zmizí.

Studie zjistila, že lokálnímu vymizení často předcházela delší období poklesu početnosti populací. To podporuje možnost, že některé dnešní ztráty jsou důsledkem oteplování, které začalo už před desítkami let.

Koordinátor projektu Stefan Dullinger však upozornil, že vysvětlení prostřednictvím „dluhu vymírání“ vyžaduje další výzkum. Podle něj může rostoucí míra vymizení představovat opožděné důsledky dřívějších změn prostředí, k potvrzení této interpretace je však zapotřebí více výzkumu.

Měnící se budoucnost vysokohorských ekosystémů

Výsledky ukazují, proč samotné počítání celkového počtu druhů na horském vrcholu nemusí stačit k posouzení stavu ekosystému.

Na vrcholu mohou přibývat nové rostliny z nižších poloh a zároveň mohou mizet vzácní specialisté, kteří se po dosažení vrcholu už nemohou jednoduše přesunout ještě výše. Výsledkem může být krátkodobě vyšší druhová rozmanitost, ale zároveň postupná ztráta charakteristických rostlinných společenstev, díky nimž jsou vysokohorské ekosystémy jedinečné.

Dlouhodobé sledování proto bude zásadní. S pokračujícím oteplováním budou vědci muset sledovat nejen to, které druhy přicházejí do evropských hor, ale také které dlouhodobě přítomné specializované druhy nenápadně mizí.